OWENSBORO IBMA 1996

OWENSBORO IBMA 1996

Z HANÁCKÉ VESNICE DO AMERIKY

Bluegrassová skupina Heřmánek z Dolan u Olomouce navštívila ve dnech 19. září až 6. října 1996 na pozvání města Owensboro (Kentucky) Bluegrassový festival IBMA (International Bluegrass Music Association). Kapela je krom jiného zajímavá tím, že je sestavena výhradně z muzikantů z Dolan a Lašťan. Svou osmnáctidenní cestu po Americe popisuje kapelník Heřmánku, textař, skladatel a banjista Jirka Pospíšil.

S vytřeštěnýma očima a ústy dokořán

Cesta z Prahy do Amstermadu trvá letecky asi hodinu. Pro naše první seznámení s letadlem to úplně stačilo. Start z Amsterodamu do Atlanty už nám nepřipadal tak hrozný, zato cesta letadlem přes jih Grónska se nám zdála být nekonečná. V letadle se sice po jídle promítala komedie, mohli jsme si zvolit do sluchátek z deseti programů rádia, ale čas vůbec neutíkal. Nedalo se ani usnout, letěli jsme se sluncem na západ, takže jsme neměli noc. Doufali jsme, že si v cílové stanici odpočineme, ale Atlanta má největší letiště na světě, takže jsme se museli přesouvat letištním metrem na správné stanoviště Delty Air Lines, odkud jsme letěli do Nashville. Tentokrát už menším letadlem. Setkali jsme se s jistou zajímavostí – let trval hodinu, a přestože jsme startovali v 19:17 hod., přiletěli jsme opět v 19:17 (způsobil to samozřejmě hodinový časový posun).

Nashville je hlavní město Tennessee, leží na řece Cumberland a má asi milion obyvatel. Přímo na letišti už na nás čekal sedmimístný stříbrný minivan Plymouth, který jsme si objednali přes jistou olomouckou agenturu. Vůz měl nejen automatickou převodovku, automatické bylo vše, co se jen dalo vymyslet. Každá den jsme objevovali další a další funkce. Po seznámení s vozem a mírném bloudění (bylo 11 hodin večer tamního času) jsme konečně našli nejlevnější z motelů (u nás by platil za **** ubytování), které budou naším domovem i po celou další cestu.

Ráno po hamburgeru, Coca-cole a kávě v kelímku (jak jinak?) jsme odjeli na Broadway, což je hlavní třída (nejen tady) se spoustou obchůdků se zbožím ve stylu country a hudebními nástroji a nosiči. Zde také stojí slavná Grand Ole Opry (stará dobrá opera), odkud se do roku 1972 vysílaly živě rozhlasové pořady s country muzikou a bluegrassem. Tudy vlastně prošli všichni slavní muzikanti. Dnes se této budově říká Ryman Auditorium na památku jejího stavitele kapitála Thomase Rymana. Samozřejmě jsme navštívili večerní program, který vyzněl jako obrovská show, kterou souběžně vysílal rozhlas i televize, což bylo znatelné i s živé reklamy mezi jednotlivými vstupy. Na vlastní oči jsme moli spatřit hvězdy jako Jim & Jesse, Osborn brothers, Hamilton IV., Uncle Jim a spoustu dalších, dnes už legend.

Setkání s krajany

The Country Music Hall of Fame je obrovská budova, jakási „dvorana slávy“, kde je k vidění snad vše, co se country muziky týče. Hudební nástroje slavných lidí, úbory, desky, fotografie, auta (včetně auta Elvise Presleye), ve sklepních prostorách potom archiv desek a bilboardů. Sem jsme se dostali historickým autobusem, ve dřevě, s průvodním slovem „černého“ řidiče. Provezl nás uličkami, kde stojí jedno nahrávací studio na druhém. My jsme navštívili studio IBM, kde vznikaly první nahrávky slavných countrymenů. Tady se setkáváme na smluveném místě s naším kamarádem Danym Vitáskem ze Štěpánova, který do Států přicestoval o měsíc dříve a který s námi bude absolvovat i celý festival v Owensboro. Přesně v jednu hodinu u zastávky autobusu.

Večerní návštěva koncertu ve Station Inn, klubu, který vznikl vlastně z garáže a i tak zvenku vypadá, takže jsme jej několikrát minuli při hledání. Dnes zde představuje své nové CD seskupení známého kytaristy, mandolinisty a zpěváka Petera Rowana. V úvodu přivítal hosty z Washingtonu, Japonska a z České republiky, tedy nás. Návštěva Station Inn nám dala to, za čím jsme sem přijeli. Jeho skvělý koncert s banjistou Peterem Wernickem (skupina HotRize a zároveň předseda IBMA), houslistou Richardem Greenem, kytaristou Charlesem Sawtelem (HotRize) a vynikajícím kontrabasistou (?) byl opravdovou bluegrassovou lahůdkou. Což se nedalo říci o točeném pivu, které nám nabídli v džbánku, hamburgerech a tou jejich „meltou“, které nás budou provázet celou dobu. Akorát nám po té dlouhé cestě a změnou času začínají klesat víčka. A snídaně zase u Mc Donalds´.
 

Johnson City je univerzitní město. Navštívili jsme East Tennessee State Univerzity, Apalačský archív, s promítáním filmů z historie bluegrassu a muzeem, kde stojí klavír, který sám hraje. Jsou tu součásti oděvů Billa Monroea, Scruggse, gramodesky, noty a další historické věci. Prováděl nás Jack Tottle, vedoucí bluegrassového oddělení na zdejší univerzitě (bluegrass je zde učební předmět), který navštívil dvakrát i Českou republiku. Při bloudění obrovským areálem školy jsme potkávali spoustu studentek, které musely už od dětství nakupovat v nadměrných velikostech. Tady v Johnson City máme večer naše první vystoupení v univerzitním klubu Down Home, kde hrál banjista Glen Rose se svou kapelou a v druhé polovině my. Koncert se vydařil, nejvíce nadšeny byly dvě starší dámy, které na nás mávaly, gratulovaly nám a usmívaly se, nutily nám peníze, my jsme jim věnovali naše plakáty a kalendáře a grafiky města Olomouce. Koncert pokračoval Jam sessionem s žáky oboru bluegrass se zdejší univerzity, vyměnili jsme si upomínkové předměty. Tady jsme se potkali jak s Japonci, tak s naším krajanem z Jablonce, který tu studuje, a dostali jsme dárečky, které nám věnovala slavná americká banjistka Alison Braun jako omluvenku za to, že se nemůže dostavit, jak bylo původně domluveno.

Navštívili jsme Bristol, město, kde se vlastně country muzika zrodila, ale proslavil se Nashville, protože v Bristolu byl tenkrát slabý rozhlasová signál. To už jsme v Západní Virginii. Jedním z nezapomenutelných zážitků byla návštěva stodoly a muzea Carter Fold Family (stodola je vlastně koncertní sál v původní podobě s poschoďovým hledištěm a zvláštní atmosférou dob „Divokého Západu“). Dnes již stará dáma Janette Carterová se svým bratrem Joem (June Carterovou si vzal za ženu Johny Cash) nám mimo prohlídky zahrála několik písní na autoharfu a kytaru (kytarový doprovod s basovým palcem je vynálezem rodiny Carterových).

Když jsme jim na oplátku jen s kytarou zazpívali gospel Precious Memories s naším českým textem, měla paní Carterová slzy v očích a obdarovala nás všechny rodinnou biblí a nanuky. Že tento nezapomenutelný zážitek nemáme zaznamenám celý kamerou se stalo díky tomu, že náš zvukař Oli, který měl jako jediný v té chvíli volné ruce, popadl kameru a přitom si nesundal krytku z objektivu. No, měl ji prvně v ruce...

Zabouchnuté dveře ulehčí kapse

Celý den jízdy nám zabrala cesta z Bristolu ve Virginii do Kentucky. Průsmykem Cumberland Gap jsme se konečně dostali do Owensboro, našeho cíle. Owensboro je kromě jiného (dostihy) centrem světového bluegrassu a sídlem IBMA. Stojí na řece Ohio, která tvoří hranici se státem Indiana. Je třetím největším městem v Kentucky a čítá asi 57 tisíc obyvatel. Trade Show (obchodní nabídky firem) probíhala tři dny. Hrálo se všude, i v celém hotelu, ale my jsme ještě neměli slíbený kontrabas. Byli jsme ubytovaní v soukromí v přepychovém domě rodiny Tylerových, skvělých lidí i hostitelů. Dozvěděli jsme se, že tu spali i kolegové z Druhé trávy z Brna a netušili, že tu budeme přebývat i po deseti letech. Vlastně všichni lidé, se kterými jsme tu přišli dostyku, byli velice vlídní, vstřícní, usměvaví a ochotní.

International Bluegrass Music Museum hned vedle River Park Center na břehu řeky Ohio není velké rozlohou, ale pro nás bylo zajímavé také proto, že tu vedle plakátu Billa Monroea a Larryho Sparkse visí plakát skupiny Heřmánek (Bluegrass Group of Sister City Olomouc). Jak to vlastně bylo? Při návštěvě delegace města Owensboro v Olomouci jako sesterském městě, jsme byli požádáni, abychom jim zahráli na rozlučkovém večírku na Zámečku ve Velké Bystřici. Tak se také stalo, a při jednom z dalších setkání přišlo to pozvání do Ameriky na tento bluegrassový festival.

Druhý den pobytu v Owensboro přesně v poledne začal náš druhý koncert na Vysoké škole Brescia College, který nám včetně kontrabasu zajistil Bill West. Visí tu naše plakáty a pomalu se plní sál. Když jsme spustili, akusticky, bylo už plno. Dany Vitásek vysvětluje zasvěceně posluchačům, co jsme zač a upozorňuje na náš handicap – houslista Jarda si deset dní před odletem zlomil prsteník levé ruky v dlani, který mu odborně sešrouboval primář šternberské traumatologie Dr. Ščudla, za což mu moc v té chvíli děkujeme, protože Jarda může hrát. A nám se zdálo, že hraje ještě rychleji než před úrazem.

Večeřeli jsme s Billem Westem v Moonlight Barbeque, provedl nás městem a vysvětloval svoje starosti s naším příjezdem, když nedávno byl zrušen letecký spoj z Nashville, a my jsme se den zpozdili. Vzpomínal na svoji první návštěvu České republiky, kdy cestoval vlakem z Prahy do Olomouce, a v Chocni mu kvůli Coca-Cole vlak ujel. Dojel taxíkem.

Večer jsme zašli na sesion do hotelu Ramada Inn. Tady potkáváme kapely jako Country Ham, The Witcher bros., The Baldridge Family a spoustu dalších zajímavých kapel. Obrovské zasklené nádvoří hotelu s fontánami, palmami, schodišti a ochozy, bazénem, restauracemi a obchody má ve spojení s bluegrasem zvláštní nepoznanou atmosféru.

Hlavní scéna festivalu stála na břehu řeky Ohio pod širým nebem, což se nám vymstilo v pátek, kdy jsme díky nepřetržitému hustému dešti přišli o koncert Rickyho Scaggse (a nejen my). Po čtyři dny se tu střídalo v padesátiminutových intervalech to nejlepší z celého světa. Kromě USA (Kate McKenzie, Adkins, Peter Rowan, Special Consensus, Del McCoury Band, Lonesome River Band, Mark Schutz a další) jsme zde mohli vidět kapely z Kanady, Francie (Eurograss), Japonska, Rakouska a Německa. Zdravíme se s Timem O´Brienem (HotRize), s kterým jsme hovořili při jeho koncertě před sedmi lety v Olomouci, a od kterého jsme převzali několi písniček. Týden nádherné muziky.

Poslední den festivalu - neděle, pro nás nezačala moc příjemně, když jsme si hned ráno na festivale zabouchli klíče od vozu. Vzápětí nás však oslovila sympatická blondýnka, a poradila nám, co dělat. „Policeman“ poté zavolal Lock service a lehčí o 40 dolarů jsme šli naposled poslouchat to nej z bluegrassu. Potkali jsme dalšího krajánka, dnes žijího v San Diegu, nakupovali kapodastry, trsátka, trička a čepice, a obtíženi prospekty dojeli na párty, kterou pořádali naši domácí na rozloučenou a kde jsme hráli. Předali jsme dárky a poznali jsme jejich příbuzné, sousedy, starostu města Owesboro a přátele z Holandska. Pan Tyler nechal kvůli nám dovést kartony s plzeňským pivem, které ovšem ihned dávají do ledu, aby se nedalo pít. Po jídle se všichni rozchází domů (vlastně rozjíždějí, protože v Americe se pěšky nechodí, řidičský průkaz tu dostanete ve čtrnácti, každý má svůj automobil, a benzín je tu za pakatel). Vůbec nás zaskočilo, že tu nejsou dopravní značky. Pouze semafory, značka Stop a One Way (jednosměrka), směrovky pro odbočení na dálnici (Exit) a Zákaz předjíždění.

Na jídelníčku „svíčková“ a plzeňské pivo

Ráno jsme vystartovali přes Louiswille do Chicaga (Michigan). Netušili jsme ovšem, že do večera to nestihneme, projížděli jsme přes celou Indianu na sever, tak jsme museli přespat na předměstí Chicaga. Ráno při cestě několikaproudovou silnicí se před námi vynořilo Chicago se svými mrakodrapy. Prošli jsme městem až k Michiganskému jezeru, kde se v průzračné vodě odrážely výškové budovy Chicaga. Kolem plachetnic a motorových člunů jsme se dostali až k pomníku Karla Havlíčka Borovského, vedle jsme navštívili Shedd Aquarium and Oceonarium s všemožnými mořskými živočichy a neskutečně rozsáhlou obrazárnu muzea umění Art Institut. Když pak druhý den ráno vidíme celé město z nejvyšší budovy světa (tenkrát) Sears Tower, nemáme slov. Tato budova sestavená z 16 000 kouřových skel byla postavena v roce 1973. Váží 222.500 tun a se dvěma anténami na střeše měří 520 metrů. Evropský ráz města nám dotvrzuje návštěva českých hospod na Čermákově třídě v Berwynu, která měří kolem 20-ti kilometrů (Čechoameričan Čermák byl starostou města ve dvacátých letech min. století, kdy šel neúprosně proti mafii, a ta ho taky odstranila). V té době bylo Chicago druhé největší město v USA po New Yorku. V Plzeňské restauraci s českou obsluhou jsme konečně opravdově povečeřeli (knedlíčková polévka, řízek, Plzeň). V menu lze najít i „swickovou“ či „Hungary gulash“. Že řízky jsou dva, jsme netušili, museli jsme si ten druhý vzít s sebou na snídani. Druhá česká hospoda byla „L a J Lounge“ čechy nazývaná „U čtyř stehen“ (majitelky jsou dvě sestry), kam nás pozval Jirka Srb, který tu žije od roku 1959 a kterého jsme vyrušili při balení na vandr po Kanadě, protože nás očekával o den dřív. Po přivítání jsme začali hrát našim krajanům. Když jsme spustili, začali se vytrácet. Později jsme zjistili, že spěchali telefonovat svým známým a dalším krajanům, kterých stále přibývalo (máme od nich pozdravovat republiku). Visí tu na zdech plakáty skupin jako Zelenáči, Brontosauři či Plavci, kteří zde všichni prý byli. Teď tu budeme viset i my. Majitelka hospody nás překvapila pivem značky Kozel, kabanosem a okurkami, které konečně chutnají jako doma (jinak jsou tady strašně kyselé). Potkali jsme tu tým hráčů amerického fotbalu, projeli nádhernou čínskou čtvrť a nechali se provést večerním městem naší známou Dr. Maliňákovou ze Šumperka, která tu žije.

Cestou z Chicaga zpět na jih jsme minuli kaňon Starved Rock a noc nás zastihla ve Springfieldu, hlavním městě státu Illinois. Ulice lemují aleje stromů a všude je spousta zeleně. Ráno jsme zde navštívili monumentální pomník prezidenta George Washingtona, který tu má i svůj hrob. Vládl cv letech 1861-1865 v období války severu proti jihu. Byl to velký reformátor, zrušil otroctví a snad i proto byl na konci války zavražděn. Další zastávka je až v Saint Louis ve státě Missouri. Leží na bžehu řeky Mississippi a je největším městem státu (hlavní město je Jefferson City). St. Louis má asi 2,5 milionu obyvatel a je pojmenováno po Ludvíku IX. Spatřili jsme Gateway Arch – ocelový oblouk 192 metrů vysoký, postavený na památku prvních osadníků Západu (pomyslná brána na Západ) a vyjeli těsnou kabinkou nitrem oblouku na vyhlídkovou terasu. Odtud přímo z vrcholu oblouku je nádherný výhled na celé město a řeku Mississippi, která jediná byla kalná. V podzemí je instalováno Museum of Westward Expansion – osídlování Západu se zajímavými dobovými exponáty. Odpoledne odjíždíme přes celou Kentucky zpět do Nashville v Tennessee.

V Nashville se konečně dostáváme i k prohlídce kostela – Baptist Church na Broadwayi, kterých je tu na jihu nepočítaně. Nacházíme se totiž v pásmu Tennessee Belt neboli „církevním jihu“, kde jsou milí a smědaví lidé, a kde je alkohol a erotika tabu. Mladé děvče v chrámu zrovna hrálo na varhany, které stojí bokem oltářem směrem k lidem, jiná žena chstá na zemi bohatou květinovou výzdobu a včetně mozaikových oken si připadáme jako doma v Evropě, jen ten chrám je úplně nový. Návštěva kloboučnictví nás přesvědčuje o tom, že, že naše výrobky se vyváží do celého světa. Americké výrobky bychom zde napočítali snad na prstech jedné ruky, všechno je tu Taiwan, Korea, China, dokonce i americká vlajka… Loučíme se s Amerikou večerním koncertem ve Station Inn, kde hraje místní skupina Cherokee. Zpáteční cesta nás zaskočí tím, že na ulicích uvnitř města jsou rozzářené stromy tisíci žárovkami a z výloh se na nás usmívají Santa Clausové. Tady už začal předvánoční čas, a to je, prosím, 4. října.

Za to, že jsme se mohli vydat na tak dalekou cestu, vděčíme mnoha lidem, firmám, kamarádům a samozřejmě i našim rodinám.

OWENSBORO IBMA 1996

Zobrazit